Někdo, kdo jsem 1

25. února 2018 v 10:27 | Nyce
Zdravím. Tak je to konečně tady a máme tu první kapitolu. Příjemné čtení přeji.

1. K nezaplacení

Otevřel dveře od svého bytu. Už za chůze do předsíně si sundával boty. Spokojeně přivřel oči, když ucítil vůni večeře. Nevěděl, čím to bylo, ale vždycky když se vracel domů a nosem vdechl vůni domácího jídla, už tady v předsíni, na něj okamžitě začal pocit vděčnosti za to, co měl. To byla jedna z věcí, která mu z místa, kde bydlel dělala domov.
Sundal si kabát, který pověsil na ramínko v šatní skříni. S pocitem štěstí ji zavřel a vydal se hlouběji do nitra domu.
"Ahoj, můj skoromuži," pozdravil vesele svého partnera, který se stále ještě věnoval přípravě večeře. Neodolal a laškovně jej plácl po zadku.
"Ahoj…"odpověděl mu druhý, "čím, jsem si zasloužil tak příšerné oslovení? "zeptal se ho a otočil se k němu čelem, zatím co se pohodlně opřel zády o kuchyňskou linku, "Skoromuž zní, jako bych byl minimálně napůl žena…"ač říkal, co říkal, bylo na něm poznat, že má dobrou náladu.
"Tak z toho tě opravdu nepodezřívám, ale večer mě můžeš přesvědčit o opaku, nebudu se ti vůbec bránit," spokojeně při té představě, co se bude večer odehrávat přikývl bradou, zanedbatelné gesto, které ovšem dalo jeho slovům patřičnou důvěryhodnost. "Spíš jsem narážel na to, že máme před svatbou a čau snoubenče se mi nelíbilo tak jako ahoj skoromuži…"vysvětlil mu trpělivě.
Starší neskrýval své upřímné pobavení, "Vojtěchu, ty jsi vážně k nezaplacení, víš to? Takový paskvil, podle mě se to říká jinak, jen si bohužel nemohu vzpomenout jak," zasmál se a pak svého snoubence konečně políbil na přivítanou.
Horlivě začal přikyvovat v souhlas, "Já vím, proto si mě taky bereš, protože jsem k nezaplacení, i když nejsem stoprocentní," neodpustil si drobné rýpnutí.
"Víš, že o tom dost silně pochybuji? Obzvlášť když jsi se mnou tak strašně dlouho?!" jeho partner pobaveně povytáhl obočí a založil si ruce na hrudi.
"Zlatíčko, když tě to potěší můžeš mi dát nálepku, jakou jen chceš," poslal svému příteli vzdušný polibek.
"Třeba jako Gay roku dva tisíce, kolik, že to bylo?" naschvál si zahrál na hloupého, moc dobře si pamatoval, kdy to bylo.
Vojtěch se jen potutelně usmál," Mistr World Queer," opravil ho, "tam jsem se mohl bez výčitek přihlásit i já, protože jedině tam jsem se vešel do škatulky," ušklíbl se, "Gay roku je spíše tvá parketa, pane vicemistře."
"No jo, jak jsem mohl zapomenout, že?" zasmál se a začal nadávat jídlo na talíře, "sedni si ať tě mohu obsloužit," přívětivě se usmál a dodělal poslední úpravy, aby jídlo na talíři vypadalo jako z kvalitní restaurace.
Vojtěch se usadil na své místo a pozoroval, "Vypadá to bombasticky, ostatně jako vždy, že ano?"
"Doufám, že ti to bude taky i chutnat, tak jako ostatně vždy, že ano?" použil stejnou formulaci jako jeho partner a před ně oba položil velké černé dizajnové talíře, "Tak jaký jsi měl den, sluníčko?"
Při tom oslovení se spokojeně usmál, miloval jejich společné každodenní rituály, které se jim nikdy nezajedly, což vzhledem k tomu, že letos oslaví dvanáct let společného soužití, jemu subjektivně přišlo jako velký zázrak. Ať byly kdekoliv, protože jeden čas skrz práci hodně cestovali, tohle bylo to, co si vždy po světě vozili s sebou to, co jim dělalo rodinnou pohodu. "No, co se týče práce, tak tam bylo dobře tak jako vždy," s vervou se pustil do večeře, "po práci jsem si volal s Ondrou, to už bylo horší, protože furt řeší ty samé sračky dokola… Takže jsem to řešil s ním. Několikrát jsem mu vynadal, že je hloupí a že by se měl chovat přiměřené svému věku… Nicméně! Počkej si na to… na naši svatbu přijede a moc rád…"spokojeně se usmál.
"Ajajaj…"vylétlo Antonínovi z úst téměř okamžitě, potom co Vojtěch dokončil větu, "No tak tohle bude ještě zajímavé, Kryštof totiž přijede taky…"
Vojtěch si povzdechl, "No musíme to brát z positivního hlediska, aspoň oba budeme mít v jednom z nejdůležitějších dnů v našem životě, při sobě osoby, o které stojíme…"
"Jo, jenže oba budeme stát na opačné straně barikády, jako ostatně vždy, když tyhle dva přijedou, že?"
"Ach ano, já vím, no řekni není to báječné?" zeptal se jej ironicky a vydobyl si dotyk jejich rukou.
Antonín přestal na chvíli jíst a přes desku stolu sevřel Vojtovu dlaň v té své," Naprosto báječné, sluníčko, už se nemohu dočkat, jak to pozitivně ovlivní naši svatbu," ušklíbl se. "Ale tak hádám, že my dva musíme mít asi vždy něco extra…"
Zrzek se usmál," No, nemůžu jinak než s tebou plně souhlasit…"pevně zmáčknul dlaň svého partnera v hřejivém doteku a pak se ji vzdal. "A co naše divá zvěř?" změnil téma.
"No ptali se po tatínkovi a říkali, že by měl míň pracovat…"neodpustil si jemné rýpnutí, nicméně oba byly vzájemně zvyklý mezi sebou na tenhle styl komunikace, vyhovovalo jim to tak. A za ty léta společného soužití, věděli, co si jeden k druhému může dovolit, aby věci nezačaly bát příliš bolavé, pro jednoho z nich.
"Však tatínek jim to o víkendu vynahradí. To se prcci vůbec nemusejí bát."
"To jsem jim taky říkal, ale už tomu moc nevěří…"
"Tak musíš být víc přesvědčivý, parťáku," Vojtěch dojedl a srovnal příbor na talíři, "když už jsme u toho, tak mi řekni, co teda Tonička, přijede?"
Antonín si povzdechl při zmínce o své mladší sestře, "ne teda Tonička by prý strašně ráda, ale nemá čas, podle mě teta Tonička má strach a nemá koule…"pokrčil rameny a taktéž dojedl.
"No ještě, že její bratr má obojí, že?!"
"A jeho skoromanžel taktéž," notoval si s Vojtěchem, "vidíš to je to slovo, co si měl použít místo toho paskvilu skoromuž," hořkosladce se usmál. "Když už si tak hezky do toho zatáhl moji sestru… Co tví rodiče?"
"Já mám rodiče?!"zeptal se ho odměřeně.
"A není ti to líto, že děti nepoznají babičku a dědečka, kteří o ně mají evidentní zájem?"
"Tak děti mají suprovou babičku a dědečka z tvojí strany. Já si myslím, že si nemají na co stěžovat. Možná kdyby jejich prarodiče z mé strany nepohřbili, teď budu citovat, svého zasraného buzerantské syna, konec citace, tak teď mohli mít vnoučata," chladně shrnul fakta, ale nikterak si na Antonínovi nevybíjel svůj vztek, protože jeho rodiče a Antonínova sestra, byly na stejné úrovni a on o ní taky začal mluvit, tak mu teď nemohl vyčítat tenhle dotaz.
"Já vím, prožili jsme si toho s nimi hodně. Ale uplynulo moře času a krev není voda. A nikdo nemládneme. A s věkem přichází moudrost."
Vojtěch vstal od stolu a do každé ruky vzal jeden talíř, aby je mohl umýt, "Tondo, já to vážně necítím jako správné rozhodnutí. Mám potřebu chránit naše děti před lidmi jako je můj otec a ani má matka se moc nepředvedla," pečlivě umýval nádobí. "Já chápu, proč s nimi udržuješ kontakt, a že je teď vnímáš jako jiné lidi. A obdivuju, že si něco takového dokázal. Je to opravdu fascinující. Nicméně ode mně nic podobného nečekej. Asi nebudu mít problém, až naše děti budou dospělé, popovídáme si s nimi narovinu ovšem, když to bude možné… A jestli se oni pak rozhodnou vídat se s babičkou a dědečkem. Tak jim klidně koupím letenky do Česka, možná ani nebudou muset být dospělé třeba bude bohatě stačit, když jim bude 15-16, co já vím. Ale teď, když za ně mám zodpovědnost já, tak ani hovno," vložil nádobí do odkapávače a zadával se na Antonína, věděl, že ho musí chápat a taky chápal, poznal to na jeho pohledu.
"A co když do té doby, tví rodiče umřou?"
"To je jejich boj, já jim nehodlám jít ani na pohřeb… Klidně jim to přetlumoč," pokrčil rameny.
Antonín vstal ze židle a došel k Vojtovi, svoje dlaně položil na kuchyňskou linku tak, že svými pažemi obklíčil svého partnera, "Víš, co je na tom nejhorší? Že netrestáš je za to, co nám provedli. Trestáš nás za to, co nám oni provedli."
Vojtěch se ušklíbl, "Nesnášíš mě za to?"
"Ne, jen je mi to kvůli tobě líto," pokrčil rameny a pak jej pohladil po tváři. "Dáme společnou vanu?" zeptal se ho, aby jej přivedl na jiné myšlenky.
"Ano, prosím, dáme společnou vanu, já se pak půjdu podívat na naše andílky a ty mě můžeš počkat v posteli…"natáhl se pro krátký polibek.
"No to zní jak plán, ale ne že taťka bude hlučný a vytrhne naše zlatička ze spaní a pak místo dvou budeme v posteli čtyři a budeme muset koukat na pohádky, než dětičky znovu usnou."
Vojtěch se potutelně zasmál, "Hm tohle se přeci tátovi Vojtovi nikdy nemůže stát. Táta Vojta totiž umí chodit jako duch…"
"Jo to táta Vojta umí…" Antonín horlivě začal přikyvovat hlavou," a pak třískne s dveřmi…"tentokrát on na chvíli spojí jejich rty, "Nebo mu začne hlasitě vyzvánět telefon z práce, že?" opět jej krátce políbil.
"Hm tak to už zní jak já," souhlasil s ním zrzek, "ale už jsem se poučil a tlumím si vyzvánění hovorů… Když jsem doma."
"To jo… Když ovšem nezapomeneš."
"Hm…" hraně zapřemýšlel, "no tak dobře, kterou jim pustíme dneska?" zašklebil se Vojtěch, a nakonec vyskočil do sedu na kuchyňskou linku.
"Soužití s tebou je opravdu k nezaplacení, víš to?" pobaveně se zasmál a obtočil zrzkovi nohy kolem svého pasu, aby jej mohl chytit za zadek a v téhle pozici si ho odnést do koupelny, oba dva se potřebovali odreagovat.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mirek Mirek | 27. února 2018 v 8:53 | Reagovat

Nějak jsme dost poskočili v čase.....

2 iff iff | 28. února 2018 v 21:39 | Reagovat

ach, anoooooo! dnes si mi spravila večernú náladu a dík za pokračko... aj keď pekne sme si mákli v čase a uznávam, že za 12 rokov sa dá veľa stihnúť
no rozohrala si to skvele, problémy tam trčia do všetkých strán a fakt máš čo vysvetľovať retrospektívne - teším sa, mám stovky otázok, ale budem slušne čakať, čo nám story a tvoj brk prinesie... :-)

3 katka katka | 11. března 2018 v 12:44 | Reagovat

perfektní , těším se na další díl , kdy že bude :-D

4 Mirek Mirek | 31. března 2018 v 21:56 | Reagovat

Asi se to zadrhlo... :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama